INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalcoreová pandemie se šíří Evropou a jejího řádění nejsou ušetření ani v sousedním Německu, kde kapely vyznávající tento styl přicházejí se stále novými a novými nahrávkami. Pětice slyšící na jméno UNDER SIEGE však nepatří k žádným jachtařům, kteří by byli nuceni napnout plachtu vždy tím správným (rozuměj trendovým) směrem. Kapela svůj melodický hardcore totiž piluje už nějaký ten rok a nové album „Days Of Dying Monuments“ lze považovat za jednoznačný vrchol jejich dosavadního snažení. Mé první setkání s touto úderkou proběhlo před dvěma lety, kdy kapela odehrála set na Hit The Pit Festu. Tehdy měli UNDER SIEGE tu smůlu, že celý maratón startovali, takže jejich řízné muzice se nedostalo adekvátní odezvy.
To se však zcela určitě brzy změní, protože s novou deskou si kapela dost razantně řekla o zvýšený zájem žánrových fanoušků. Pravda, materiál na ní obsažený asi těžko nějakým výraznějším způsobem promluví do dalšího směřování žánru jako takového, ale popravdě řečeno, na dnešní přesycené scéně dokáže potěšit i kvalitně odvedený standard, zachovávající si ty nejlepší atributy svého stylu. A těmito UNDER SIEGE určitě disponují. Nahrávce nechybí razantní rytmika, úderné riffy, které dokáží pohladit příjemnou melodií anebo zválcovat svým nekompromisním nástupem. Vokál Henninga Lühriga vykazuje typické metalcoreové křiklounské parametry. V tomto směru lze těžko hledat nějaké novum. Podíváme-li se však na hudbu této pětice poněkud důkladněji, zjistíme, že kapela dokáže složit kvalitní a poutavé skladby s (v rámci žánru) hitovým potenciálem. Například třetí a zároveň i titulní „Days Of Dying Monuments“ bych si dovolil označit i za jednu z nejlepších skladeb, co jsem v metalcoru za poslední dobu slyšel. Přímočarého tahu na branku je docíleno použitím drtícího kytarového riffu a melodického refrénu. Podobně si pak v různých obměnách UNDER SIEGE počínají i v dalších skladbách, díky čemuž vás těch bezmála 40 minut dokáže příjemně bavit.
Z metalcoru se stal soudobý trend, což mu však nikterak neubírá právo na existenci a hlavně to neznamená, že není schopen nabízet kvalitní desky. Jednu takovou jsem právě recenzoval.
Metalcore. Metalcore. Metalcore... Kvalitní metalcore!
7,5 / 10
1. Dawn Of Ages
2. Nightmare Engineer
3. Day Of Dying Monuments
4. The Great Depression
5. Test In Ruins
6. Bloddred Ink, Crimson Paper
7. To An End
8. At The End Of All Days
9. Hate Crime
10. Suffocate The Weak
11. Skip
12. In The Shelves
Days Of Dying Monuments (2006)
Ten Angry Men (split CD with A Traitor Like Judas) (2004)
After The Flood (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Let It Burn Records
Stopáž: 38:43
Produkce: Kristian Kohlmannslehner
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.