OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalcoreová pandemie se šíří Evropou a jejího řádění nejsou ušetření ani v sousedním Německu, kde kapely vyznávající tento styl přicházejí se stále novými a novými nahrávkami. Pětice slyšící na jméno UNDER SIEGE však nepatří k žádným jachtařům, kteří by byli nuceni napnout plachtu vždy tím správným (rozuměj trendovým) směrem. Kapela svůj melodický hardcore totiž piluje už nějaký ten rok a nové album „Days Of Dying Monuments“ lze považovat za jednoznačný vrchol jejich dosavadního snažení. Mé první setkání s touto úderkou proběhlo před dvěma lety, kdy kapela odehrála set na Hit The Pit Festu. Tehdy měli UNDER SIEGE tu smůlu, že celý maratón startovali, takže jejich řízné muzice se nedostalo adekvátní odezvy.
To se však zcela určitě brzy změní, protože s novou deskou si kapela dost razantně řekla o zvýšený zájem žánrových fanoušků. Pravda, materiál na ní obsažený asi těžko nějakým výraznějším způsobem promluví do dalšího směřování žánru jako takového, ale popravdě řečeno, na dnešní přesycené scéně dokáže potěšit i kvalitně odvedený standard, zachovávající si ty nejlepší atributy svého stylu. A těmito UNDER SIEGE určitě disponují. Nahrávce nechybí razantní rytmika, úderné riffy, které dokáží pohladit příjemnou melodií anebo zválcovat svým nekompromisním nástupem. Vokál Henninga Lühriga vykazuje typické metalcoreové křiklounské parametry. V tomto směru lze těžko hledat nějaké novum. Podíváme-li se však na hudbu této pětice poněkud důkladněji, zjistíme, že kapela dokáže složit kvalitní a poutavé skladby s (v rámci žánru) hitovým potenciálem. Například třetí a zároveň i titulní „Days Of Dying Monuments“ bych si dovolil označit i za jednu z nejlepších skladeb, co jsem v metalcoru za poslední dobu slyšel. Přímočarého tahu na branku je docíleno použitím drtícího kytarového riffu a melodického refrénu. Podobně si pak v různých obměnách UNDER SIEGE počínají i v dalších skladbách, díky čemuž vás těch bezmála 40 minut dokáže příjemně bavit.
Z metalcoru se stal soudobý trend, což mu však nikterak neubírá právo na existenci a hlavně to neznamená, že není schopen nabízet kvalitní desky. Jednu takovou jsem právě recenzoval.
Metalcore. Metalcore. Metalcore... Kvalitní metalcore!
7,5 / 10
1. Dawn Of Ages
2. Nightmare Engineer
3. Day Of Dying Monuments
4. The Great Depression
5. Test In Ruins
6. Bloddred Ink, Crimson Paper
7. To An End
8. At The End Of All Days
9. Hate Crime
10. Suffocate The Weak
11. Skip
12. In The Shelves
Days Of Dying Monuments (2006)
Ten Angry Men (split CD with A Traitor Like Judas) (2004)
After The Flood (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Let It Burn Records
Stopáž: 38:43
Produkce: Kristian Kohlmannslehner
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.